…jsme se/to projeli s Dopravními podniky
Minulý týden k nám přijel na návštěvu bratranec Jóna z venkova. Všechny nás to moc potěšilo, zvláště pak, když vytáhl ze zavazadla dvě kachny a obrovskou hroudu másla. Moje nadšení pro něj ovšem ochladlo ve chvíli, kdy projevil zájem jít se podívat, jak to prý v té Praze koulíme do těch kuželek. Snažil jsem se mu to rozmluvit, a zejména pak jeho nápad dopravit se tam i zpět tramvají. „Hrajeme proti Dopravním podnikům, tak je šílenství jet jejich elektrickým strojem“, pokoušel jsem se mu vysvětlit. „Když je porazíme, tak nás jejich kolegové cestou domů umlátí výhybkovou tyčí a když prohrajeme, budeme mít z ostudy kabát a vysmějou se nám řidiči i všichni cestující“. Můj otec však byl nekompromisní: „Jóna se chce projet a vidět jak hraješ, tak buď trochu vstřícný – je to host. Maminko, podej mi ještě kus kachny, nějak mi vyhládlo.“ A tak jsme vyrazili.
Cesta na kuželnu proběhla celkem klidně. Snad že od dob pánů Šimka a Grossmanna nejsou už tramvaje tak přeplněné (zato na silnicích není kolikrát k hnutí a chůze by často byla rychlejší, než jízda autem třeba po Jižní spojce), nebo proto, že řidič tramvaje neměl ještě o nás echo a nebo k nám byl prostě shovívavý, dokud se neukáže, jakými protivníky budeme jeho soukmenovcům na drahách v Malinové. I díky tomu jsme se na kuželnu dostali s předstihem nějakých 15 minut před samotným zahájením zápasu. Kapitán Radek byl mým včasným příchodem natolik zaskočen, že se okamžitě rozhodl nasadit mě jako prvního hráče do boje. Snad se bláhově domníval, že „kdo brzo chodí, ten dobře hodí.“ Jónu jsem tedy zaparkoval u baru (kde se ostatně cítil jako doma) a nastoupil jsem na dráhu.
Že tento večer nebude patřit k nejšťastnějším, jsem začal tušit ve chvíli, kdy jsem vzal do ruky první kouli. Ruka mi k ní okamžitě přimrzla, takže při odhozu jsem měl co dělat, aby se mi podařilo včas se jí pustit. Také fakt, že se mi před očima objevují podivné třpytivé odlesky, mě nutil k zamyšlení. Teprve někdy kolem osmdesátého hodu jsem této záhadě konečně přišel na kloub. Nejednalo se ani o optický klam, ani o pavučiny, visící ze stropu, ale o můj vlastní zmrzlý dech, který ve studeném vzduchu okamžitě kondenzoval na drobné ledové krystalky. Svou daň na mém výkonu si jistě vybrala i dlouhá doba odstávky během vánočních svátků, kdy jsem místo trénování odhozu a posilování zádových svalů věnoval čas spíš pěstování pěkných tukových zásob na bříšku. To se pak jednomu těžko ohýbá! Zato můj soupeř byl jako po důkladné údržbě někde ve vozovně. Přesto, že to nebyl jeho nejlepší výkon, hodil i v tomto prvním zápase nového roku slušných 386, zatímco já jsem se jen s bídou přeplazil přes tři stovky. Že bude Kuba nastupovat jako druhý na ledovou plochou dráhu s mankem 84 bodů, netušil jistě toho dne ráno ani on, ani nikdo z ostatních členů našeho týmu. Ti se mimochodem postupně zjevovali na kuželně během mé hry a překvapivě nikdo z nich při tom pohledu neprchl. Ani dál se situace nezlepšovala. Kuba i Tomáš se v těchto mrazivých podmínkách dostali ke 360 kuželkám (Kuba i lehce nad), ale oba jejich soupeři naházeli více. Více bylo také soupeřů – ačkoliv náš tým s osmi hráči patří spíše mezi početnější nebo alespoň střední, dopraváků dorazila téměř fotbalová jedenáctka. A jedenáctka je pěkně hlučná tramvaj – kdo kdy bydlel nebo pracoval na Floře, ví, o čem mluvím. I v Malinové byli toho večera výrazně hlučnější. Snad jen zpěv přiopilého bratrance Jóny se dal s jejich hlasitostí srovnat.
Na jinou kolej jsme se dostali až s nástupem zbývajících tří našich hráčů. Snad už se kuželna více zahřála, nebo měli přeci jen více natrénováno, každopádně mířili lépe a dostali se k 380 až 390 bodům. U soupeřů naopak nastoupili hráči, které stav, teplota a rosný bod naší kuželny řádně vykolejily a jejich výkony spadly na čísla, která by za jiných okolností byla spíše zahanbující – 337, 346, 352. A tak po třech vítězstvích hráčů DP zvítězili pro změnu tři hráči Astry C. „No jo, to je život, jednou jste dole a jednou nahoře“, poznamenal jakýsi šedovlasý filozof z davu diváků, ale lidé nebyli na filozofa zvědaví, a ušlapali ho.
Tím se ovšem dostáváme k zajímavému faktu celého zápasu: Na hry to byla remíza 6:6 a muselo rozhodnout skóre. Bohužel, tramvaj Dopravních podniků toho večera dojela o celých 12 kuželek dále a to pro nás byla konečná. Tlustý Jóna se rozplakal. Ovšem při důkladném pohledu na jednotlivé řádky výsledkové tabule je zřejmé, že k tomuto vůbec nemuselo dojít. Nejen, že kdokoliv z nás mohl (a možná i měl) shodit o 13 dřev více. Jen pouhým vhodným přeskupením pořadí hráčů (např. Kudweis proti Štochlovi a Jetmar proti Habadovi) mohla Astra získat další 4 body a vyhrát navzdory nižšímu počtu zdolaných kuželek (ano, i v této disciplíně byli soupeři „lepší“). Chystal jsem se již z chybného nasazení obvinit kapitána, ale protože jsme coby domácí team psali hráče na tabuli jako první a protože z řidičů a údržbářů kolejových vozidel naházeli skoro všichni naprosto jiná čísla, nežli by se dalo očekávat podle jejich průměrných výsledků, nemohu si tuto invektivu dovolit. Zvláště, když má kapitán proti mně výškovou i váhovou převahu a bratranec Jóna by se mě v případném boji sotva zastal, neboť po této návštěvě sportovního utkání zanevřel na mně, na kuželky i na tramvaje. Domů jsme se totiž chtěli dostat šestadvacítkou, jejíž řidič, patrně již zpraven o výsledcích utkání, se při pohledu na mne a na notně opilého Jónu, kterého bylo radno podpírat, nezdržel poznámky o žabařích, co neumí ani hrát, ani pít. Jóna na něj sice zaútočil svými 130 kilogramy tělesné váhy i obří pěstí, zvyklou porážet býky, ale řidič byl bohužel vyzbrojen výhybkovou tyčí a kýblem písku, přichystaným proti případnému náledí. Otlučeni, jako Karlův most po nájezdu Švédů, a důkladně popískováni, jako karavana po překonání pouště Gobi, jsme se nad ránem, prochladlí a pěšky, doplahočili domů jako zpráskaní psi. Tatík nás přivítal slovy: „Kde se touláte, chlapci? Že jste vy uličníci byli zapít výhru? Zbylo poslední stehýnko – dáte si k němu Plzničku?“
Kupodivu tak Jóna nezanevřel ani na alkohol, ani na Prahu – „Bo aj u vás v matičce stověžaté umíte pěkně chlastati“.
Za inspiraci k tomuto článku děkuji pánům Šimkovi, Grossmannovi a Ballantinovi.
Martin